Za dopisy

Každý příběh má svého autora.

Můj vztah ke staré Praze vznikl dávno předtím, než vznikl nápad na Dopisní klub.

Můj děda byl velkým milovníkem historie a členem klubu Za starou Prahu. Když jsem byla malá, brával mě s sebou na místa, která měla svou vlastní paměť — do starých uliček, katakomb, zákoutí bývalého židovského města…

Místa, kde i dlažební kostky vyprávěly příběhy a kde stačilo na chvíli zavřít oči, aby člověk cítil, že před ním tu někdo žil, miloval, snil a rozhodoval o svém osudu.

Příběh, který čekal na své napsání

Příběhy jsem psala od mala, ale profesně jsem se vydala jiným směrem. Až po několika letech doma s malými dětmi se mi v hlavě začal pomalu skládat svět, který jsem prostě musela dát na papír.

Svět starých domů, dopisů, společenských pravidel, tajemství a lidí, jejichž příběhy zůstaly ukryté mezi řádky.

Praha roku 1885 se pro něj stala dokonalým místem.

Byla dobou velkých proměn — kdy se staré tradice potkávaly s novými myšlenkami, kdy vedle rodových jmen a plesových sálů vznikaly nové sny, silnější hlasy žen a touha změnit svět kolem sebe.

Každý příběh vzniká v malém studiu v České republice.

Dopisní klub nevzniká ve velké tiskárně ani anonymním studiu.

Každá kapitola, každý akvarel, každé číslo Pražských listů a každá zapečetěná obálka prochází mýma rukama.

Od prvního slova až po poslední pečeť

Za každou zásilkou stojí hodiny psaní, hledání inspirace v historii Prahy, návrhů, tisku, skládání a pečlivého balení.

Mým cílem není vytvořit další věc, kterou člověk rychle spotřebuje a odloží.

Chci vytvořit malý rituál — okamžik v běžném dni, kdy otevřete obálku a na chvíli se ocitnete jinde.

Děkuji, že jste se rozhodli vstoupit do tohoto světa.